Zde stručně o tom, jak ta cesta vznikla. Všechno začalo v roce 1989, kdy u nás vyšla kniha od Novikova: Černé díry a vesmír. Už to bude víc, než 30 let. Tehdy ještě za socíku mi bylo 27, měl jsem po studiu na ČVUT-Fel a vojně.
Kupoval a hltal jsem tehdy všechno, co na téma čd vyšlo a snažil se bez dostatečného fyzikálního základu nějak intuitivně rozluštit, jak to je. Moc mi to nešlo. A navíc v těch knížkách toho bylo dost špatně. Ale Novikov to napsal docela střízlivě. Na místě, kde psal o vypařování děr mě hned při čtení napadlo, že když z vnějšího pohledu padající subjekt jednak zůstává viset těsně nad horizontem, teoreticky až donekonečna pokud za ním už nic dál do díry nespadne, tak vypaření čd v konečném čase (taky zvenku vzato) znamená, že tomu padajícímu se nepodaří při pohledu zvenku dostat pod horizont až do konce toho procesu vypaření. Pak jsem nějak intuitivně vycítil, že je nutno zamítnout úvahy, které pracují s rozštěpením reality na dvě možnosti, kdy z pohledu vnějšího pozorovatele se děje něco jiného, než z pohledu subjektu pádu. Padající nemůže ani subjektivně ten horizont dostihnout, ale že ten mu místo toho bude unikat dolů. Bude se přeci zmenšovat tím vyzařováním, které bude letět tomu padajícímu naproti. Z hlediska platnosti ZZE-H musí ta vyzařovaná hmotnost procházet skrze sféru , na níž padající je. Co víc, jestliže se mu zkrátí čas tohoto procesu, tak musí být to záření pro něj pěkně žhavé. Tak moc, že ho to musí hned vypařit a on se stane jeho součástí. To záření ovšem míří ven, zatímco on padal dovnitř, muselo tedy tou interakcí dojít tlakem záření i k jeho úplnému zabrždění. To celkem dávalo smysl. Takže horizontem nemohl projít a protože subjektem tohoto pádu může být úplně vše, co tam spadne, platí to úplně pro všechnu hmotu, co ev. čd tvoří. Pokud se tedy reálně vypaří. Ale byly tu rozpory. Pochopitelně. Tenkrát jsem nedovedl rozlišit, co je špatně a co ne. Pak jsem pochopil, že postupnou akrecí hmoty a určitou interpretací efektu namrzání, se ustanoví netriviální, ale poměrně jednoduché rozložení hmoty podle poloměru a tím se již dala vyloučit existence masívní singularity. Vzhledem k neznalosti metriky však mé další představy byly dost divoké. Ještě celkem správně jsem pobral uzavírání prostoru pro padajícího, jakožto zmenšování úhlu zpětného výhledu ven, naproti tomu k faktu masívní radiální dilatace ve vnitřku objektu jsem se dostal přes oslí můstek. Z nějaké mylné, či nepřesné informace z populární knihy, či možná ze sci-fi jsem přejal myšlenku, že jednou z vlastností černé díry je enormní radiální dilatace vzdálenosti k horizontu a toho se dost dlouho držel. Naštěstí se později ukázalo, že oslí můstek mě dovedl kupodivu ke správným (alespoň v zásadě) závěrům a později jej stačilo nahradit správným postupem, jak ta enormní dilatace radiály vzniká. Tak vlastně díky mé ignoranci se mi podařilo zahlédnout vrcholek: vnitřek objektu, kterému se říká černá díra v sobě nemá singularitu a podobné nesmysly, ale je to rodící se dceřiný vesmír, který se může dál vyvíjet. Tento výsledek mě nadchnul a díky tomu se tím začal vážně zabývat. I když to tehdy vznikalo úplně diletantsky a objektivně to ještě nemělo řádnou cenu. Díky D-K efektu mi to zas až tak nevadilo. Myšlenka dětského vesmíru v černé díře byla již tehdy populární a nikdo ji pořádně teoreticky nezdůvodnil. Tato práce zbyla na mě. Začal jsem chápat zákonitosti OTR a postupně se mi odkrývaly detaily a zdůvodnění a má hypotéza začala dostávat konkrétní obrysy. Nakonec (zatím tedy jen v mé palici) se mi to podařilo zdůvodnit natolik dobře, že čistě logicky bylo možno vyloučit všechny konkurenční kosmologické hypotézy! A dále všechny singularity, pravé horizonty, prostory pod nimi, fyzikální divergence čehokoli, topologické defekty, začátky a konce času.
Má hypotéza nemá volitelnou alternativu. Nejsou na ní rozcestí a zbytečné volné parametry. Je to jak když jdete nahoru po schodech v kolmý stěně a nemůžete uhnout, jo! Správný postup je tak jasný, že je bez pochyb. Hlavní potíž není v obtížnosti kroků, jakmile je problém uchopen z té správné strany. Pokud ji pochopíte, uvidíte, že to je jediná hra ve městě!
Krátce po začátku mého bádání vznikl spisek s ftipným názvem "Kladivo na singularity" a poslal jsem ho asi pěti lidem. Jen optimista by v tom našel hlubší smysl. Celkové poselství bylo dobře, ale špatné zdůvodnění to kazilo. Bylo tam dost chyb. Název byl dobrý, možná ho i někde použiju.
První pokus o odbornou diskusi nastal na Hálově foru superstrun, pak další na Aldebaranu, nakonec na Mageo.cz
mezitím vznikl můj vlastní web www.kolapsar.net cca 2005, kde už byly správné skoro všechny postupné závěry a představy, jak to funguje. Bylo tam několik chyb, některé dokonce regresní (tj, co jsem chápal dobře jsem zavrhl - konkrétně zákonitosti jevu namrzání)
chyběla mi tam dark energy a některé obecnější závěry, tedy takříkajíc vlastní vršek. Formální stránka věci byla stále velmi špatná, myslel jsem si, že se to dalo při dobré vůli už pochopit natolik dobře, že to mohlo někoho zaujmout. Asi se tak nestalo. Nedivím se. Když na to nyní koukám, vidím, že to je hrozně zmatené a dělá se mi z toho špatně. Nicméně jsem to tam nechal viset a tímto to prohlašuji za betaverzi mé hypotézy. Špatnou betaverzi. Nečtěte to. Teď tedy činím po delší pauze další pokus.